Egypt se nachází jak na africkém, tak na asijském kontinentu a s oběma je spojen Sinajským poloostrovem. Směrem na sever se nachází Středozemní moře, na severovýchodě pásmo Gazy a Izrael, na východě Rudé moře, na jihu Súdán a na západě Libye.

Egypt, Jordánsko a Saúdskou Arábii odděluje na severovýchodě Akabský záliv. Alexandrie, druhé největší město Egypta, je důležitým průmyslovým a turistickým centrem na pobřeží Středozemního moře, zatímco Káhira je hlavním městem a největší metropolí země. Egypt je 14. nejlidnatějším státem na světě a jeho domovem je téměř 100 milionů lidí.

Historie Egypta podél delty Nilu může sahat až do šestého a čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem, což z něj činí jednu ze zemí s nejdelší historií. Starověký Egypt bývá někdy označován za "místo zrodu civilizace" díky svým raným pokrokům v oblasti písma, zemědělství, urbanizace, organizovaného náboženství a centralizované správy.

Nekropole v Gíze a Velká sfinga, stejně jako pozůstatky Memfisu, Théb, Karnaku a Údolí králů jsou svědectvím této historie a stále přitahují velkou pozornost vědců i turistů. Dlouhá a bohatá kulturní historie Egypta je zásadním aspektem národní identity země a odráží jedinečné transkontinentální postavení Egypta jako země Středomoří, Blízkého východu a severní Afriky.

Egypt, který byl raným a důležitým centrem křesťanství, byl v sedmém století rozsáhle islamizován a nyní je převážně sunnitskou muslimskou zemí s početnou křesťanskou menšinou a dalšími, méně často praktikovanými náboženstvími.

Moderní Egypt se osamostatnil jako monarchie od Britského impéria v roce 1922 a jeho kořeny sahají až do tohoto roku. Po revoluci v roce 1952 se Egypt stal republikou a v roce 1958 se spojil se Sýrií a vytvořil Sjednocenou arabskou republiku, která se později v roce 1961 rozpadla. Politická a sociálně-ekonomická stabilita Egypta byla těžce zkoušena ve druhé polovině dvacátého století, kdy země vedla čtyři války s Izraelem (1948, 1956, 1967 a 1973) a pravidelně okupovala pásmo Gazy.

V roce 1978 Egypt formálně uznal Izrael a v rámci dohod z Camp Davidu stáhl své jednotky z pásma Gazy. Po arabském jaru, které vyvolalo egyptskou revoluci, jež v roce 2011 svrhla Husního Mubaraka, se Egypt ponořil do dlouhého období politických otřesů. Řada skupin zabývajících se lidskými právy obvinila současnou egyptskou vládu, poloprezidentskou republiku v čele s Abdelem Fattáhem el-Sísím, z autoritářství nebo vedení autoritářského režimu.

V průběhu dlouhého období okupace se egyptská identita změnila a zahrnula nové náboženské víry a praktiky, jako je islám, křesťanství a judaismus, a také nový jazyk, arabštinu, a jejího mluveného potomka, egyptskou arabštinu, která vychází z mnoha staroegyptských frází.

Na počátku 19. století vyvolal učenec Rifa'a al-writings Tahtawi's nově objevenou fascinaci starověkou minulostí Egypta a představil egyptskému obyvatelstvu osvícenské ideály. Tahtawí spolu s reformátorem školství Alím Mubarakem založil domácí egyptologickou školu, která se inspirovala díly středověkých egyptských učenců, jako byli Suyuti a Maqrizi. Tito muži se hluboce zabývali egyptskou historií, jazykem a starožitnostmi.

Muhammad Abduh, Ahmed Lutfi el-Sayed, Muhammad Loutfi Goumah, Tawfiq el-Hakim, Louis Awad, Qasim Amin, Salama Moussa, Taha Hussein a Mahmoud Mokhtar byli významnými osobnostmi egyptské renesance, která dosáhla svého zenitu na konci 19. a počátku 20. století. Byli průkopníky pokrokového směru v Egyptě, který zdůrazňoval svobodu jednotlivce, sekularismus a důvěru v sílu vědy.